V letním období probíhají tradiční dovolené u moře, také já jsem zavítal do Afriky, konkrétně do Maroka, do turistického letoviska Agadiru v jižní části země. Kromě soukromých zážitků z ubytování, jsem sepsal také oblíbené seznámení se zdejší veřejnou dopravou pro fanoušky a čtenáře portálu MHDŽIVĚ.cz.

Agadir je 14. největší město země s 600 000 obyvateli, což je již objem zajímavý z hlediska přepravy osob. Mimo náš evropský kontinent, kde jsme zvyklí na hromadnou veřejnou dopravu, je v těchto částech světa obvyklé, že výraznou část zátěže nesou taxíky či obecně nájemné automobily, a proto se autobusová doprava omezuje na nejvytíženější městské trasy a dálkové spoje.

Městská hromadná doprava
V Agadiru zajišťuje spojení na 21 městských a 12 mimoměstských linkách společnost ALSA, která disponuje poměrně homogenní autobusovou flotilou výrobců Scania Irizar a Scania Tata Hispano. Nezanedbatelným dílem jsou zastoupeny autobusy nízkopodlažní.

Autobus Scania Irizar v marockém městě Agadiru.

7.7.2016 - Sc...

7.7.2016 - Sc...

Autobusy typu Scani Irizar

Nástup probíhá předními dveřmi na zastávkách označenými přístřešky či modrými označníky. U řidiče si pak zakoupíte nepřestupní jízdenku, která je podle linky rozdělena na tarif městský za 4 MAD (10 Kč), a pokud linka vyjíždí za okraj, tak vyšší v hodnotě 9 MAD (22 Kč).

Autobus typu Scania Tata Hispano.

6.7.2016 - Sc...	17.7.2016 - S...	17.7.2016 - S...	14.7.2016 - S...

Autobusy typu Scani a Tata Hispano.

Zajímavým systémem poptávky výstupu je upozornění řidiče boucháním do plastového krytu dveřního pohonu (nad dveřmi), a to s intenzitou podle hlučnosti ve vozidle, případně doplňované údery do skleněné výplně či řvaním, ke kterému se v případě, že požadavku není vyhověno, připojují také další cestující blíže řidiči. Jako očividný turista jsem naštěstí tento systém nemusel používat, protože jsem při nástupu oznámil zastávku či místo a řidič mi pak automaticky otevřel.

Místo výstupu poznáte primárně pohledem z okna či přes GPS v telefonu, palubní informační systém či jiné informace o poloze byste čekali marně. Proto zde dvojnásobně platí, že před cestou je dobré prostudovat místopis pomocí online map.

Některé linky jsou poměrně hodně obsazeny, a pak probíhá pro nás již nepředstavitelné zakoupení lístku vepředu a následné přeběhnutí ke druhým dveřím a nástup do vozidla. Domorodci v tomto směru příliš neakceptují požadavek postupu dále do vozidla a raději jsou všichni doslova nalepeni na čelním skle.

Vozidla samotná jsou spartánsky vybavena: bytelnými plastovými sedačkami, posuvnými okny, bez klimatizace. Místní obyvatelé nejsou příliš čistotní, kdy pořádek neudržují, a tak se nelze divit, že se na podlaze ve vozidle nachází různé smetí či odpad, který jsem raději nechtěl blíže zkoumat. Kultura cestování tak logicky odpovídá místní kultuře a zvykům.

V tomto městě jsem byl spokojen s přehledností MHD, protože zde existuje plánek (i když ten se mi pochopit nepodařilo), vozidla jsou vybavena vnějším elektronickým informačním systémem a na zastávkách se nachází minimální informace v podobě intervalů a času provozu jednotlivých linek. Kdo by hledal jízdní řády, hledal by marně. Autobusy prostě nějak jezdí, a tak nezbývá než si sednout na lavičku a čekat. Má to však podmínku v tom, že sledujete projíždějící autobusy a včas ten svůj upozorníte mávnutím, aby zastavil, jinak projede bez zastavení. Pokud spěcháte, použijte taxi, která na zastávkách zastavují také, ale o tom více později.

Dálková doprava
Také jsem měl možnost vyzkoušet dálkové autobusy. Vybral jsem si společnost CTM (Compagnie de Transport au Maroc) pro cestu z Agadiru do Essaouiry, kterou společně s firmou Supr@tour zastupuje dopravce “evropského stylu” na trase dlouhé 240 km, trvající 3,5 hodiny, se projíždí malebnými serpentinami pohoří Vysokého Atlasu. Tyto autobusy jsou pouze místenkové a jsou obsluhovány autobusy Scania Izizar i6, případně obdobnou kategorií. Kromě zastávky v “motorestu” však nenabízejí další doplňkové služby než vlastní přepravu.

12.7.2016 - S...

12.7.2016 - S...

Autobus Scania Irizar i6 společnosti CTM.

Lístek na ně lze zakoupit jednak přes internet, avšak nejméně 24 hodin předem, což jsem nestihnul, a tak jsem vyrazil na místní nádraží a bezproblému si zakoupil zpáteční jízdenku tam. Kromě výhody tištěného dokladu v rukou to znamenalo také průzkum času dopravy na toto místo z hotelu, což ve zdejším volném časovém režimu není od věci. V poměrně velkoryse pojaté odbavovací hale se nacházejí i okýnka dalších dopravců, které však informace o spojích prezentují pouze v arabštině. Pro úplnost uvádím, že cena jedné zpáteční jízdenky byla 130 MAD (324 Kč).

Osobní doprava
Již dříve jsem zmínil, že velkou část dopravy místních obyvatel obstarávají taxi. Obecně se v severní Africe rozlišují dva druhy taxíků. Tím prvním jsou Grand taxi, které jsou určeny k dopravě mezi městy. Narozdíl od tuniských luagů, kde se používají dodávky Toyota L200 v konfiguraci pro 8 + 1, se v Maroku používají staré osobní automobily Mercedes-Benz W123 pro 4 + 1 cestujících, které pravidelně jezdí s 6 cestujícími a řidičem. Tento zvyk obsazovat přední sedadlo spolujezdce 2 dospělými osobami a na zadní lavici usadit alespoň 4 další či v případě dětských pasažérů ještě více osob, činí z tohoto dopravního prostředku spíše kuriozitu než použitelnou variantu.

Auta taxislužby typu Dacia Logan v Marakéši.

Kromě grand taxi (z francouzštiny velkých) existují také petit (malé) taxi. Ty mají licenci pro pohyb pouze v rámci jednoho města a na destinace ležící mimo povolený okruh vás neodvezou (což je třeba letiště u Agadiru). Jejich omezením jsou maximálně 3 přepravovaní cestující. Jak je v těchto krajích zvykem, tak o cenu dopravy se předem smlouvá. Je možné využít jízdu na taxametr, ale moje zkušenost je taková, že přečíst nějaký hodnověrný údaj na starém přístoji nebylo dost dobře možné. Jako vozidla se používají naprosto převážně letité Peugeoty 205 v červené (každé město má jinou) barvě, či modernější vozidla značek Dacia / Peugeot.

Další taxi vozy typu Dacia Logan.

Vlaky
Vzhledem k tomu, že do Agadiru žádné koleje nevedou, tak jsem tento dopravní prostředek neprozkoumal, ba dokonce nikde ani neviděl. Auntetické zážitky však přináší na svých stránkách Dušan Janovský.

Tramvaje
Na severu Afriky se lze setkat i s pár tramvajovými provozy. V Maroku je zastupuje město Casablanka, kde jsem však pro příliš velkou vzdálenost od místa pobytu nebyl. Ne, že by mě tato problematika nezajímala, ale z tištených i živých průvodců vyznělo, že město jako takové nenabízí žádné významné turistické zajímavosti, protože je postaveno v evropském stylu, a tak jsem raději zvolil cestu do Marakéše nebo již zmíněné Essaouiry.

Půjčovny aut
Na místě si lze zapůjčit osobní automobil za cenu asi 45€ na den v některé z hojně zastoupených agentur. Řídit v chaosu, který zde probíhá, bych si někdy rád vyzkoušel, nicméně zatím na svých cestách nechávám raději řidičský průkaz doma.

Po zkušenostech z jiných afrických států mě zaulajo, že vozový park používaný domoroci je poměrně mladý. Vzhledem k ekonomickým podmínkám je až z podivem, jak nová auta se zde pohybují, protože automobily jako takové jsou zde dražší než v ČR. Od našeho delegáta jsem zjistil, že oblíbeným způsobem pořízení automobilu je jeho nákup na leasing. Sumu okolo 200€ týdně si majitel zajišťuje tím, že vozidlo předá některé agentuře, která jej v týdnu pronajímá. Sám tak používá vozidlo podle potřeby 1-2 dny v týdnu a za ostaní dny inkasuje 35€ za den, přičemž agentura si ponechá 10€ jako poplatek za zprostředkování.

Individuální doprava
Není překvapující, že se po cestách se pohybují především vozidla francouzské provenience, protože Maroko bylo protektorátem Francie a blízká vazba zde zůstala, ať už v podobě úředního jazyka či právě vztahu k francouzským výrobkům. Velmi zastoupenou značkou je zde také Dacia (skupina Renault) s modely Sandero, Logan či Loggy. Díky příznivému podnebí je v provozu množství “historických” Renaultů 4, Renaultů 12 / Dacia 1300. K videní jaké velké množství malých motorek a skútrů (Became).

Pokud se ještě jednou vrátím k hodnocení provozu, musím konstatovat, že chaos, který na silnicích vládne je menší než například v Egyptě, a to i přes fakt, že za pomocí 80€ je možné získat řidičský průkaz za jediný den. Ke středoevropským měřítkům má však provoz stále daleko. Překvapený jsem byl osvětlením vozidel a slušným chováním řidičů na nočních přesunech mezi městy, kdy používání blinkrů a tlumení dálkových světel bylo na srovnatelné úrovni s Českem.

Fandu dopravy také zaujme opětovná zkušenost s absencí přednosti chodců na přechodech. Je sice potřeba chvilku vyčkávat a s jistou dávkou sebevědomí vstoupit do vozovky, nicméně nemůžu tvrdit, že by mě to někdy zdržovalo. Navíc někteří řidiči sami usoudili, že je vhodný moment chodce pustit a sami zastavili. Při srovnáním s českou “absolutní” předností pěších mi tento způsob přijde minimálně ekologičtější a plynulejší, než když každý jednotlivec přiblížící se k přechodu zabrzdí proud vozidel.

Tímto shrnuji své poznatky, které jsem získal během svého 15 denního pobytu v Maroku. Jistě nikomu netvrdím, že jsou to zkušenosti hluboké, nicméně pro zaujatého čtenáře mohou být zajímavé. Své další zážitky s dopravní tématikou jsem shromáždil také z Tuniska, Egypta či Říma.